
Zlatý standard, dolar a jeho statut "Světová rezervní měna"
Zlatý standard ( angl. Gold standard ) je základní
pravidlo v měnovém systému, kde standardním
ekonomickým měřítkem je zlato. Měna, která je
používána jako jednotka zúčtování, je odvozována
od ceny zlata, která se v ideálním případě nemění.
Zlatý standard je peněžní systém, ve kterém jsou
platidlem papírové bankovky, které jsou běžně bez
omezení směnitelné za předem stanovené, fixní
množství zlata. Je přesně dáno, jak má být zlaté
krytí realizováno, včetně množství kovu připadají-
cího na měnovou jednotku. Měna sama nemá
žádnou vnitřní hodnotu, ale obchodníci ji přijímají,

protože může být vyměněna za ekvivalentní množství kovu. Například americký stříbrný certifikát mohl být vyměněn za skutečný kus stříbra. Zlatý standard byl částečně opuštěn, když byl mezinárodně přijat brettonwoodský systém. V rámci tohoto systému byly všechny ostatní hlavní měny pevně vázány na dolar, který sám byl vázán na zlato ve výši 35 dolarů
za unci.

Brettonwoodský systém byl opuštěn v roce 1971 a většina zemí přešla na peníze s nuceným oběhem, tj. měnu krytou pouze zákony dané země.
Při platnosti zlatého standardu by dlouhodobá míra inflace měla být určena tempem růstu zásob zlata v poměru k celkové produkci zboží. Kritici argumentují, že by to vedlo k nahodilým výkyvům v míře inflace a že měnová politika by se v podstatě stala závislou na těžbě zlata.
Charakteristika
Při používání zlatého standardu je měna tvořena buď mincemi raženými z přesně definovaného množství zlata, nebo takovými bankovkami, u kterých se emitent zaručuje splatit jejich hodnotu zlatem. Zlatý standard je chápán jako princip krytí vydávané měny – nemá přímou souvislost s tím, kdo je vydavatelem této měny (stát, soukromý subjekt, …) nebo zdali měnu dodržující tento princip doplňují zákony upravující její použití (jako je to u peněz s nuceným oběhem).
Zlatý standard může být buď interní, při kterém tuzemští držitelé bankovek mohou požadovat splacení ve zlatě, nebo mezinárodní, kdy o tuto výměnu může žádat omezený počet subjektů např. centrální banky. Měny, které jsou kryté fixním množstvím zlata, mají mezi sebou pevný směnný kurz. Cílem zlatého standardu je předcházet inflačnímu zvyšování peněz v oběhu. Užívány byly obě formy zlatého standardu, jak interní, tak mezinárodní. Měny zlatého standardu byly často používány jako peněžní jednotky, vůči kterým byly porovnávány méně stabilní měny.
Současnost
V současném hlavním proudu ekonomických učení je zlatý standard považován za nevhodný, protože je spojován s kolapsem světové ekonomiky na konci 20. let 20. století a agregátní cenová hladina je lépe řízena prostředky úrokových sazeb, dodávek peněz a řízení měnové báze. Faktem však zůstává, že k největší depresi v historii došlo až poté, co vznikla americká centrální banka Fed a čistý zlatý standard byl de facto opuštěn.
I když se zlatý standard v současné době neužívá, volání po jeho znovuzavedení sílí. Má své zastánce, mezi které patří především ekonomové tzv. rakouské školy. Jejich názory je silně ovlivněn libertarián a kandidát na křeslo amerického prezidenta Ron Paul. Libertariáni požadují obnovení zlatého standardu a tvrdí, že zlato a zlatý standard zabraňuje inflaci, neboť neumožňuje dávat do oběhu neomezené množství peněz, což vytváří pevný teoretický základ pro měnový systém.
Historie
Existují různé měnové systémy, které bývají označovány jako „zlatý standard“, přičemž nejznámější je „klasický zlatý standard“ z let 1871–1914. Hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato (například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata), a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze.
Enormní válečné výdaje během první světové války vedly válčící strany k opuštění zlata a k inflaci. Inflace je určitý druh zdanění. Na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila.
V meziválečném období byl podniknut experiment s takzvaným standardem zlatého slitku. Meziválečné období bylo charakterizováno měnových chaosem, který přinášel inflaci, regulace, cla, kvóty a problémy mezinárodního obchodu. Ministr zahraničních věcí Spojených států amerických Cordell Hull dokonce spatřoval v hospodářských konfliktech po opuštění zlatého standardu příčinu druhé světové války.
Ve Spojených státech byl zlatý standard zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému, v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize a nezaměstnanost ve Spojených státech přesahovala 28 %. Již 5. dubna téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí.

Po druhé světové válce vítězné mocnosti ustavily Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že Spojené státy americké měly po druhé světové válce značné zásoby zlata,

systém se držel poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat. Spojené státy na to v březnu 1968 reagovaly úpravou, podle které mělo být americké měnové zlato obchodováno zcela odděleně (stále za cenu 35 dolarů za unci) od zlata na světových trzích. Ostatní vlády se zavázaly neprodávat ani nenakupovat toto zlato jinde.
Tím, že Spojené státy přestaly držet světovou cenu zlata na 35 dolarech za unci, došlo k jejímu prudkému vzrůstu. Například na začátku roku 1973 byla cena zlata 125 dolarů za unci.
V roce 1971 prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění
zlaté kotvy. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své
někdejší použití jako prostředek směny.
Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská
dohoda, podepsaná v prosinci 1971. Americký prezident Nixon
ji nazval "Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva".
Dohoda zafixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru
(kurzy byly podhodnocené). Spojené státy navíc devalvovaly
oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v
USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se smithsoniánský systém zhroutil.
Návrat ke zlatu
Současný měnový systém je v těžké krizi. Přes 40 let fungování v systému nekrytých peněz nás dostalo ve snaze urychlit hospodářský vývoj a aktivně ve svůj prospěch ovlivňovat základní makroekonomické veličiny do stavu extrémního předlužení a velmi blízko tzv. měnovým válkám.
Svět hledá cestu z této krize a princip zlatého standardu je možným řešením. Zrod to bude velmi obtížný, protože nevěřím, že se centrální banky a politikové dobrovolně vzdají nástrojů pro aktivní ovlivňování hospodářské politiky. Ať už bude vývoj jakýkoliv, je zřejmé, že pro centrální banky ve vyspělém světě není jiná cesta než další a další tištění nových peněz, což bude vytvářet nové nestabilní prostředí, které povede k definitivní změně celého systému. A zlato v něm bude hrát určitě významnou roli.
Obnovení užívání zlata jako měnového kovu se potýká s řadou problémů. Obvykle je takový návrat považován za neproveditelný, nicméně má mnoho stoupenců zejména z řad přívrženců Rakouské školy. Typickým argumentem proti návratu zlata je tvrzení, že jej není dost, aby mohlo plnit měnové účely, což však odporuje kvantitativní teorii peněz, která tvrdí, že cenová hladina se přizpůsobí množství komodity používané jako univerzální prostředek směny.
Jedním z pravděpodobně nejvhodnějších scénářů by bylo zrušení legislativy označující současné peníze za zákonné platidlo. Dalším krokem by bylo zpětné převedení zásob zlata, kterými disponuje centrální banka, do formy mincí denominovaných podle hmotností a jejich prodej za tržní ceny libovolným zájemcům. Tato dvě opatření by zcela postačovala, aby lidé mohli podle svého uvážení dále používat peníze, zlato, anebo dokonce i jiné komodity; mezi jednotlivými měnami by se tedy ustavila volná soutěž. Díky tomu, že kurz mezi zlatými mincemi denominovanými v hmotnostech a jakýmikoliv jinými penězi by byl zcela volně určován na trhu, mohla by hodnota zlata podle potřeby růst vzhůru, jak by se rozšiřovalo jeho využívání.
Další výhodou tohoto scénáře je skutečnost, že výsledek jím není nijak předjímán. Zlato, alespoň podle přesvědčení svých zastánců, může být mnohem kvalitnějšími penězi než ty emitované státem, nicméně konečné rozhodnutí by vynesl trh sám.
Definice amerického dolaru, jeho postupné znehodnocení a ztráta statutu Světové rezervní měny:
Dolar podle definice Mint Act.
Ve Spojených státech byl americký dolar zaveden
6. července 1785 a 2. dubna 1792 byl redefinován
v rámci výnosu Mint Act ( Coinage Act of 1792 ).
Ten jej definuje jako stříbrnou minci specifikované
hmotnosti, ražený státní mincovnou. Spolu s USD
definoval i zlaté mince, tzv. eagly. Hodnotu dolaru
spjal s hodnotou stříbra a zlata v poměru:
1 USD = 371 až 416 grainů stříbra
10 USD = 247 až 270 grainů zlata

přičemž rozsah hmotností daných kovů závisel s jejich ryzostí. Stříbrné mince měly ve znaku zosobnění svobody (Liberty) a nápis „LIBERTY“; zlaté mince měly vyražený znak amerického orla (ta se nazývá Eagle). The Coinage Act spolu s mincemi jiných objemů (hmotností) – dvoudolar (double dollar nebo double eagle), půldolar (později fiftycent), čtvrtdolar (quarter), „desetník“ (dime) a pěticent (five cents, nickel).
V roce 1834 byly v rámci zlatého standardu hmotnostní poměry upraveny na 23,2 a později 23,22 grainů. Na přelomu 19. a 20. století byl dolar definován jako 1/20 unce zlata. Svázání amerického dolaru se stříbrem trvalo do roku 1900, od té doby se pojil pouze se zlatem; nicméně, ražení stříbrných mincí pokračovalo až do roku 1969 (s přechodným obdobím od roku 1964, kdy bylo stříbro odstraněno ze čtvrťáků a desetníků a z 3/5 i z půldolarů). Zlaté mince byly z oběhu staženy po Velké hospodářské krizi v roce 1933, v rámci tzv. Gold seizure.
Hmotnost zlata za dolar byla tehdy změněna na 13,71 grainů (tj. 35 dolarů za troyskou unci) a tento standard vydržel až do roku 1968. V roce 1945 vstoupil v platnost tzv. Brettonwoodský měnový systém, ve kterém hrál americký dolar roli světové měny a který cizím vládám zajišťoval jeho směnitelnost za zlato. Tento systém byl zrušen 15. srpna 1971. Spolu s ním ztratil dolar i vazbu na zlato, ale místo něj získal mezi lety 1973–2000 statut tzv. „petroměny“. Od 1.ledna 1975 vstoupil americký dolar do éry tzv. plovoucích (měnových) kurzů na měnových trzích.
Nominální hodnota vůči troyské unci zlata
od tohoto dne do současnosti vzrostla z
42,22 na přibližně 1900 USD za unci (2011).
Obdobně, kupní síla dolaru od roku 1913
(vznik Federálního rezervního systému)
do současnosti klesla na tehdejší cca 4 centy.
A zlato? Za stejné množství zlata si koupíte
automobil nyní i před 100 lety, viz. obrázek.

Nabízí se otázka:
Kdo je tedy vítěz v udržení hodnoty? Dolar, Euro, Koruna nebo zlato?
Ztráta významu dolaru a statutu Světové rezervní měny:

Dolar bude silný dokud bude světovou rezervní měnou. Jak dlouho to
ale ještě bude?
V současné chvíli dolar bojuje o udržení svého statutu mezinárodní rezervní měny. Díky svému neustálému znehodnocování je již rozhodnuto a je jen otázkou času a trpělivosti ostatních ekonomik a vládců, kdy se to změní.
Význam amerického dolaru a petrodolarový cyklus byl narušen až na přelomu 20. století. O platbě za ropu v jiné měně než dolaru poprvé začal hovořit Írán (v roce 1999) a Venezuela (2000); a prvním, kdo začal za ropu přijímat jinou měnu než dolary (euro, za program Food for Oil), byl Saddám Hussain, 6. listopadu 2000.
Dva měsíce po invazi do Iráku byl prodej irácké ropy „přepnut“ zpět na americký dolar, ale než se tak stalo, jak Irák, tak Venezuela, tak v největší míře Írán započaly trend diverzifikace rezervní měny v podobě amerických dolarů, inicializovaly a podporovaly úvahy o nahrazení dolaru něčím jiným (nejčastěji: jinou měnou, krytou komoditním košem), a začaly bilaterálně jednat s jinými zeměmi (typicky těmi, které nejsou v OPEC) i významnými soukromými subjekty o nákupu ropy za jejich lokální měnu. Írán patrně zašel nejdále – (byť se zpožděním oproti původnímu plánu) otevřel mezinárodní ropnou burzu obchodující s ropou a deriváty s vyloučením amerického dolaru, který explicitně nepřijímá při platbách, zbavil se více než 85 % dolarů coby rezervní měny, zbavil se bezprostředních transakcí s americkými bankami a vyjednal mnoho kontraktů na dodávky íránské ropy v jiných měnách.
Samotné vystoupení výše zmíněných zemí proti privilegiu amerického dolaru motivovala další státy a spustila změnu paradigmatu, která sama o sobě má takovou hybnost, že není jisté, zdali Spojené státy budou schopny tento (pro ně nepříznivý) trend zvrátit a opět nastolit petrodolarový cyklus (ten podle dat z roku 2008 „běží“ jen na 68 procent).
Faktorem v této transformaci je i to, že mnoho ostatních zemí je sesazení dolaru z privilegované pozice petroměny nakloněno. Taktéž, zejména během druhého prezidentského období George W. Bushe, volil Federální rezervní systém taktiku masívního tisku nových bankovek a jejich distribuce do peněžního systému, což mělo největší vliv na další inflaci dolaru, s reálnou hrozbou rozběhnutí hyperinflace. Další okolností, která tomu nenasvědčuje, je skutečnost, že americký dolar mezi lety 2000 a 2007 ztratil cca 3/4 své hodnoty vůči euru a mnohé státy přehodnotily pozici dolaru coby rezervní měny a začaly diverzifikovat, častěji na euro.

-
O změně systému s jednou státní měnou, která je současně světovou rezervní měnou, mluvil v lednu 2009 v Davosu Vladimir Putin.
-
O dva měsíce později guvernér čínské centrální banky Čou Siao-čchuan navrhl vytvoření světové rezervní měny namísto dolaru a později dodal, že „náklady, které svět nese za existující měnový systém, už možná předčily jeho zisky“.
-
V září téhož roku se ve zprávě OSN ke Konferenci o trhu a rozvoji (UNCTAD) píše, že „finanční systém, kde je dolar jedinou rezervní měnou, by měl projít celkovým přehodnocením“.
-
Mezitím deník The Independent přinesl zprávu o jednáních centrálních bank Číny, Ruska, Francie, Brazílie a států OPEC v oblasti Perského zálivu o nahrazení dolaru v pozici světové měny.
-
Se sesazením dolaru se ztotožnili i významní ekonomové ze samotných Spojených států jako Josef Stiglitz, Paul Volker nebo George Soros, a dokonce i Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond či ředitel Světové banky, Robert Zoelick.
-
Kroky k sesazení dolaru coby obchodní měny podnikají i země BRICS v čele s Čínou a to jak v nasazení svých národních měn ve vzájemném obchodu tak v úvěrech v rámci připravované společné mezinárodní rozvojové banky.
-
Zhou Xiaochuan, guvernér Čínské lidové banky, řekl 14. října 2013 s odkazem na statut amerického dolaru: „Možná je dobrý čas, aby nyní zmatený svět byl přebudován a deamerikanizován.“ S tím, že podle oficiální čínské tiskové agentury Xinhua mezi návrhy Číny patří vytvořit novou mezinárodní měnu, která by nahradila americký dolar.
-
2014-2015 - Ruský bankovní sektor, silně postižený západními sankcemi, se snaží vytvořit vlastní - národní platební systém pro bankovní karty. Nový systém bude, zatím jen na ruském území, konkurentem mezinárodních platebních mechanismů Visa a Mastercard a má za cíl snížit závislost Ruska na zahraničních finančních institucích. Spuštění se plánuje na 2Q 2015.
-
Ruský SWIFT? Státy BRICS mají dohromady přes tři miliardy obyvatel a tvoří přes 25 procent globálního HDP, a tak je zavedení jejich alternativního platebního systému představitelné. Už v půli listopadu totiž ruská vláda rozhodla, že chce na národní úrovni mít do května 2015 vlastní mezinárodní mezibankovní transakční systém a posléze pak vystoupit ze západního systému SWIFT.
Co je to vlastně ten SWIFT? Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT) je globální bankovní adresář, který má v současnosti přes 10 tisíc členů na celém světě a spravuje každodenně více než 15 milionů finančních převodů. Nominálně SWIFT sídlí v Belgii a funguje podle zákonů EU, americká vláda si ale nárokuje právo správy všech transakcí v dolarech.
Není zatím jasné, do jaké míry bude ruský systém funkční a jak bude rozsáhlý, nicméně podle některých názorů jeho hlavním cílem je „připomenout Spojeným státům, že světová ekonomika nemůže být globalizovaná a současně podřízená jednostranným americkým pravidlům. Pokud zajdou USA ve svém nátlaku příliš daleko, riskují, že zničí jednotu globální ekonomiky. Pokud ale ruský systém bude opravdu uveden do provozu, nabídne neobvyklé příležitosti pro všechny, kdo hledají finanční svobodu a soukromí.“ Příznivců si pravděpodobně najde dost.
Tím bude proces rozkladu dolaru jako rezervní světové měny urychlen.





