Charakteristika

Při používání zlatého standardu je měna tvořena buď mincemi raženými z přesně definovaného množství zlata, nebo takovými bankovkami, u kterých se emitent zaručuje splatit jejich hodnotu zlatem. Zlatý standard je chápán jako princip krytí vydávané měny – nemá přímou souvislost s tím, kdo je vydavatelem této měny (stát, soukromý subjekt, …) nebo zdali měnu dodržující tento princip doplňují zákony upravující její použití (jako je to u peněz s nuceným oběhem).

Zlatý standard může být buď interní, při kterém tuzemští držitelé bankovek mohou požadovat splacení ve zlatě, nebo mezinárodní, kdy o tuto výměnu může žádat omezený počet subjektů např. centrální banky. Měny, které jsou kryté fixním množstvím zlata, mají mezi sebou pevný směnný kurz. Cílem zlatého standardu je předcházet inflačnímu zvyšování peněz v oběhu. Užívány byly obě formy zlatého standardu, jak interní, tak mezinárodní. Měny zlatého standardu byly často používány jako peněžní jednotky, vůči kterým byly porovnávány méně stabilní měny.

 

Současnost

V současném hlavním proudu ekonomických učení je zlatý standard považován za nevhodný, protože je spojován s kolapsem světové ekonomiky na konci 20. let 20. století a agregátní cenová hladina je lépe řízena prostředky úrokových sazeb, dodávek peněz a řízení měnové báze. Faktem však zůstává, že k největší depresi v historii došlo až poté, co vznikla americká centrální banka Fed a čistý zlatý standard byl de facto opuštěn.

I když se zlatý standard v současné době neužívá, volání po jeho znovuzavedení sílí. Má své zastánce, mezi které patří především ekonomové tzv. rakouské školy. Jejich názory je silně ovlivněn libertarián a kandidát na křeslo amerického prezidenta Ron Paul. Libertariáni požadují obnovení zlatého standardu a tvrdí, že zlato a zlatý standard zabraňuje inflaci, neboť neumožňuje dávat do oběhu neomezené množství peněz, což vytváří pevný teoretický základ pro měnový systém.

 

Historie

Existují různé měnové systémy, které bývají označovány jako „zlatý standard“, přičemž nejznámější je „klasický zlatý standard“ z let 1871–1914. Hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato (například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata), a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze.

Enormní válečné výdaje během první světové války vedly válčící strany k opuštění zlata a k inflaci. Inflace je určitý druh zdanění. Na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila.

 

V meziválečném období byl podniknut experiment s takzvaným standardem zlatého slitku. Meziválečné období bylo charakterizováno měnových chaosem, který přinášel inflaci, regulace, cla, kvóty a problémy mezinárodního obchodu. Ministr zahraničních věcí Spojených států amerických Cordell Hull dokonce spatřoval v hospodářských konfliktech po opuštění zlatého standardu příčinu druhé světové války.

Ve Spojených státech byl zlatý standard zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému, v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize a nezaměstnanost ve Spojených státech přesahovala 28 %. Již 5. dubna téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí.